Je to architektonický skvost na pražské Malé Straně – Lobkovický palác, od roku 1973 budova německého velvyslanectví. Barokní stavbu, vzdálenou pouhých 200 m vzdušnou čarou od Pražského hradu, vlastnila v 18. století známá česká šlechtická rodina Lobkoviců. Dům má pohnutou, více než 300 let starou historii. Palác se však stal pro Německo zajímavým zvláště na základě událostí před více než 20 lety. V roce 1989 prchaly tisíce občanů NDR přes Prahu do západního Německa, kteří tak dláždili cestu k německé jednotě. Budova má tedy velký význam pro Spolkovou republiku Německo. Ale jakým místem je Lobkovický palác dnes? Jak se tam pracuje?

Na konci úzké a strmé ulice Vlašská na pražské Malé Straně stojí barokní stavba se žlutavou fasádou – Lobkovický palác. Zároveň budova německého velvyslanectví. Velká červená kovová vrata se dají jen stěží otevřít. V salle terreně – vstupním prostoru – vítají návštěvníky Kronos a Daidalos. Postavy z řecké mytologie zdobí štukovou kupoli nad vchodem. Jedny dveře po pravé straně vedou přímo do takzvaných freskových sálů. Každý kout těchto sálů je vyzdoben barokní nástěnnou malbou. Události minulé doby však nepřešly kolem fresek beze stop. Na několika místech barva odprýskává. Tyto stopy připomínají dobu pokojného obsazení velvyslanectví v roce 1989, kdy  i v těchto sálech stály palandy. Dnes mají freskové sály jinou funkci, velvyslanectví využívá tyto prostory k přijímání návštěvníků, s kterými se diskutuje o zahraniční politice a o německo-českých vztazích. Proto je tento sál pro hosty konferenční místností. Sál po levé straně slouží jako interní místnost pro porady.

Také tento sál je až do posledního centimetru vymalován. Fresky spojují orientální motivy s motivy asijskými, na stropě se vznáší orel – typicky barokní: kýčové a přeplácané. Za malými, nenápadnými dveřmi po levé straně se skrývají různé kanceláře.

Další dveře vedou ven do zahrady. Po hrubém štěrku se přichází kolem malé kašny k oranžérii, bývalému zahradnímu domku paláce. Zde sídlí služba, která přijde na mysl mnoha lidem, když pomyslí na nějaké velvyslanectví. Hranatá budova je natřena v terakotovém odstínu. V levém dveřním výklenku vedou schody ke kancelářím. Sem přicházejí Němci a Češi například tehdy, když ztratili pasy nebo průkazy nebo potřebují ověření.

Z oken oranžérie se nabízí obzvláště malebný výhled. Tady, kde pohled ve středověku určoval strahovský pivovar, panuje nyní idylický klid v anglické zahradě. Štěrková cestička se vine trávníkem mezi stromy. Směrem dozadu zahrada mírně stoupá k úpatí Petřína. Vedle tvarovaných záhonů buksusu stojí bronzový trabant na čtyřech nohách. „Quo vadis“ se jmenuje skulptura pražského umělce Davida Černého. Nápis prozrazuje pozadí tohoto uměleckého díla:

„Na památku mnoha tisíců Němců z NDR, kteří v létě a na podzim doku 1989 přes velvyslanectví v Praze hledali a nalezli cestu do svobody.“

Zády k plotu, přes který se tehdy uprchlíci dostávali do zahrady, se rozprostírá před návštěvníkem čtyřpatrový palác. Pohled padne hned na obloukový balkon, tzv. Genscherův balkon. Večer 30. září 1989 krátce před sedmou se tehdejší německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher z toho balkonu obrátil k uprchlíkům:

„Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci...“

Konec jeho slavné věty zanikl tehdy v jásotu uprchlíků. Jásotu, který byl až do té doby velmi zřídkavým jevem v nových německých dějinách. Několik měsíců předtím kempovali uprchlíci po tisících v tvrdých podmínkách na zahradě velvyslanectví – nyní mohli konečně vycestovat.  Ivana Vlnasová pracuje od roku 1985 jako jedna z mnoha místních pracovnic na německém velvyslanectví. Pracuje v jazykové službě, kde celý den překládá a tlumočí. Na podzim roku 1989 však měla jiné priority.

„Starali jsme se pouze o uprchlíky. Zajišťovali jsme potraviny, hygienu, ubytování a každodenní život.“

Historický projev ministra zahraničí připomíná deska na Genscherově balkonu, do které je vyryta ona historická věta. Na Genscherův balkon se vchází kupolovým sálem. Nad třemi dveřmi visí obrazy z báje o Herkulovi, proto se kupolový sál také nazývá sál Herkulův. Hrál prý tu kdysi Beethoven a Carl Maria von Weber. Dnes slouží kupolový sál především reprezentativním účelům. Pravidelně je sem zváno až 120 hostů na různé akce, recepce nebo koncerty. Nalevo od kupolového sálu je další místnost, nazvaná pro své tkané nástěnné koberce gobelínovým pokojem. Za ním je velká jídelna a různé reprezentační místnosti. Velvyslanec má svou kancelář vpravo od Herkulova sálu. Na německém velvyslanectví nejen pracuje, ale také bydlí: přímo nad kupolovým sálem, v nejvyšším poschodí, které bylo v paláci nastavěno po požáru v roce 1768.